Prosím, dej ať řeči stromů
aspoň trochu rozumím,
ať vědí, že se učím
a že nic neumím.

Dej ať zlomím svoji pýchu,
dej mi hledat pokoru.
Když se trápím zbytečnostmi,
ať pohlédnu nahoru.

Ať mi stačí dohlédnout na obzor,
který jsi mi dal,
ať se smířím se vším,
co jsi mi kdy vzal.

A dej mi sílu snášet pokojně,
co změnit nemám sil,
odvahu, abych to, nač stačím,
na tomhle světě pozměnil.

A také prostý rozum,
který vždycky správně rozezná,
co se změnit nedá
a co se změnit dá.“

https://www.youtube.com/watch?v=KqOOXTd1vMg

,,NEJSEM DOST DOBRÝ/Á”

To je největší lež, kterou si naše mysl nese. Od ní se odvíjí již kompenzační schémata:

– pomahačství
– workoholismus
– nesmím zklamat
– nesmím selhat
– závislost ve vztazích
– závislosti všeho druhu
– musím si lásku zasloužit
– nemůžu být autentický
– strach z odmítnutí
– boj o pozornost druhých
– neznalost zdravé míry
– pocit nadměrné zodpovědnosti
– mnoho dalšího

K výše uvedenému si přiřaďte ty všechny související emoce způsobující chronické napětí:

– strach
– bezmoc
– beznaděj
– lítost
– pasivní i aktivní nevědomá agrese
– vina
– hněv
– žárlivost
– mnoho dalších

Výsledek?

Dříve nebo později přes utrpení, vyčerpání, chronická nemoc.

Zpět na začátek.

A co když to vše začíná nepravdivou iluzí mysli: ,,NEJSEM DOST DOBRÝ?”

Spalte ji! Zkuste ji nevěřit z hloubky srdce, z hloubky duše a uvidíte, co se bude dít.

Jste mnohem víc, než si myslíte. Jen to nevnímáte přes hluk vaší mysli. Ztište ji a uslyšíte jiný hlas a ten vám řekne:,,Vše je v pořádku, ty jsi v pořádku, jsi ve své nedokonalosti dokonalý/á v každém okamžiku, jsi dost dobrý/á, jsi milován/a a vždy budeš, není co spravovat, jen to vnímej.”

 
Zdroj: FB Honza Vojáček

DOKUD SE NENAJDE NĚKDO, KDO JE PŘIPRAVEN JI V SOBĚ VYLÉČIT.

PROJITÍM SKRZE AGONII LÉČENÍ JIŽ DÁLE NEPŘEDÁVÁTE ČÍŠI S JEDEM NÁSLEDUJÍCÍM GENERACÍM.

JE TO OBROVSKY DŮLEŽITÁ A POSVÁTNÁ PRÁCE.

Zdroj: FB

Emoce, zejména takové jako strach, hněv, zklamání či šok, to vše je energie. Tuhle negativní energii, vysílanou jinými lidmi, můžete „chytit“, aniž byste si toho byli vědomi.

Přestaňte vstřebávat cizí emoce.

1. Zjistěte, jak silně vás empatie ovlivňuje 

— Ve větší skupině se rychle unavíte. Uběhne pár hodin večírku a vy už se cítíte vnitřně vyčerpaní, nešťastní a máte pocit, že se dusíte.

— Hluk, nejrůznější vůně a nezbytnost ustavičně společensky konverzovat vám ničí nervy.

— Abyste se nabili energií, musíte nějakou dobu pobýt ve stavu absolutního klidu.
…

2. Hledejte zdroj neklidu

Ptejte se sami sebe, jaké emoce to cítíte – své nebo cizí? Odkud se objevila tahle emoce? Strach či hněv v hlavě empatů téměř nikdy nevzniká, jsou však dobrými přenašeči. Pokuste se určit kde, nebo v kom je generátor vašeho neklidu. Silně vás může ovlivnit také televize.

Podobnou ztrátu nálady cítíte, když přijdete do nějakého Obchodního centra nebo na koncert. Dusí vás místa, kde je hodně lidí? Možná je to způsobeno tím, že vstřebáváte negativní emoce lidí z davu.

3. 
   Za každou cenu se vyhněte zdrojům neklidu

Pro začátek se pokuste s lidmi, kteří jsou vám nepříjemní, mluvit na větší vzdálenost, než je obvyklé. Udělejte nenápadný krok stranou, stůjte dál. Tento trik skutečně zabírá.

Nebojte se, že se někoho dotknete. Nebojte se přesednout si v metru na jiné místo, když se vedle vás posadí nějaký zapáchající jedinec. A sedí-li vedle vás nějací smutní lidé, přesedněte si taky. Vstaňte a odejděte.

4. 
   V jakékoli nesrozumitelné situaci se soustřeďte na svůj dech

Dýchání spojuje váš mozek s vaší podstatou. Soustřeďte se několik minut čistě na dech. Vdechujte klid a vydechujte všechno negativní. To vám pomůže uvědomit si sami sebe v prostoru a čase. Hlava se zbaví strachu a jiných těžkých emocí.

Představujte si negativum jako šedou mlhu odcházející výdechem z vašeho těla. A při vdechnutí si představte paprsek zlatého světla, který vdechujete. Je to jednoduché a může to přinést rychlé výsledky.

5. 
   Používejte štít 

Vymyslet si můžete i nějakou pro vás přijatelnou formu obrany. Pokaždé, když se ocitnete ve společnosti nepříjemných lidí, které nemáte rádi, představujte si třeba bílou obálku, zavěšenou ve vzduchu. Na barvě konec konců tolik nezáleží, jde o to, abyste cítili, že vám dodává sílu. Myslete na tu obálku jako na štít, který odpuzuje veškerá negativa a stísněnost. A sami sobě dovolte nabírat z okolí jen to pozitivní.

6. Regulujte emocionální přetížení 

Naučte se poznávat lidi, kteří z jiných vysávají energii. Vyhýbejte se jim. Ve skupině neznámých lidí stůjte vždycky na kraji. Vyhýbejte se styku s emocionálními upíry.

A pokud je to možné, jezte. Jídlo bohaté na cukr vám pomáhá se uklidnit a dát se dohromady.

V jakékoli společnosti se ujistěte, že nejste závislí na jiných lidech. Vždycky mějte u sebe peníze na taxi. Ujistěte se, že se vždycky můžete dostat domů. To vám přidá na pocitu jistoty.

Doma musíte mít jen svoje místo. Takové, kde můžete být sami. Ať už je to koutek na čtení nebo stůl s počítačem.

7. Vyhledávejte pozitivní lidi a pozitivní situace 

Zavolejte kamarádovi, s nímž rádi trávíte volný čas, zajděte na dvě deci s kolegou, se kterým se dobře povídá v práci při pauze na cigaretu nebo na obědě. Vstřebávejte pozitivitu těchto lidí, jejich sebejistotu.

Také naděje je nakažlivá. A sama o sobě zvedá náladu.

Nebuďte soucitní jenom k jiným, ale také k sobě. Buďte citliví, ale vyhýbejte se stresu.

8. Choďte do přírody, třeba i sami 

Jistě máte svá oblíbená místa, kde můžete dobít energii. Nejlepší je příroda. Zajet někam na hodinu, na dvě a dobít baterie.

Mějte přírodní scenérie i na monitoru počítače – doma i v práci.

Zkuste někdy po ránu vyjet za město, k lesu. Nadýchat se té vůně, cítit rosu a ranní mlhu.

Zkuste jógu nebo jiná dechová cvičení či Taj Chi, Chi Gong…. Měli byste mít nějaké emocionální centrum, do kterého se v případě potřeby uchýlíte jako do úkrytu při bouřce. Cvičení jím může být.

Zdroj  https://www.centrumstromzivota.cz

Kam? – ptala se jedna sestra druhé. – Snad ne na jednolůžák, spíš na tu pětku, ne?

Zneklidněla jsem. Proč mám být na pokoji s pěti lůžky, když mohu být na samostatném? Sestry na mě pohlédly s tak neskrývaným soucitem, že mě to udivilo. Až později jsem zjistila, že na samostatný pokoj dávali umírající, aby ostatní ušetřili pohledu na ně.

– Doktor řekl na jednolůžák, opakovala jedna ze sester.

To mě uklidnilo. A když jsem pak ležela v posteli, byla jsem se vším zcela smířená. Už jenom proto, že jsem nikam nemusela jít, nikomu jsem nic nedlužila a veškerá moje odpovědnost klesla na nulu. Cítila jsem podivnou odtažitost od světa kolem sebe a bylo mi naprosto jedno, co se v něm děje. Nikdo a nic mě nezajímalo. Získala jsem právo na odpočinek. A to bylo dobré. Zůstala jsem sama se sebou, se svou duší, se svým životem. Já a jenom já. Problémy, spěch a důležité otázky se ocitly stranou. Všechen ten shon za něčím okamžitým se zdál být tak nevýznamný ve srovnání s Věčností, Životem a Smrtí, s tím neznámým, co čeká tam, za nebytím…

Jenomže najednou se kolem začal vzdouvat skutečný život. Bylo to tak krásné: zpěv ptáků po ránu, sluneční paprsky šplhající po zdi nad postelí, zlaté listí na stromě před oknem, tmavě modré podzimní nebe, vzdálený šum probouzejícího se města, troubení aut, uspěchané klapání podpatků na asfaltu, šustot padajícího listí… Panebože, jak úžasný je život! A já jsem to pochopila až teď…

Tak ať, – řekla jsem si, – ale pochopila jsem to. Mám ještě pár dnů, abych si života užila a měla ho ráda.

Pocity svobody a štěstí si žádaly průchod, a tak jsem se obrátila k Bohu – vždyť ten už mi teď byl nejblíž ze všech.

Bože, – radovala jsem se. – Děkuju ti, žes mi dal možnost pochopit, jak krásný je život a zamilovat si ho. I když až před smrtí, ale poznala jsem, jak krásné je žít!

Naplňoval mě pocit tichého štěstí, svobody a jakési vyzvánějící výšky. Svět zvonil a zářil zlatým světlem boží lásky. Cítila jsem mohutné vlny její energie. Zdálo se mi, že ta láska je pevná a zároveň měkká a průzračná, jako vlna v oceánu. Zaplnila veškerý prostor kolem dokola, i vzduch byl najednou těžší a dostával se hůř do plic. Vtékal do nich jako pomalá pulsující energie. Zdálo se mi, že všechno, co vidím, se vyplňuje tím zlatým světlem a energií. Milovala jsem! Bylo to jako spojení mohutné varhanní Bachovy hudby se vzhůru stoupajícím tónem houslí.

Samostatný pokoj, diagnóza akutní leukémie a lékařem konstatovaná nevratnost stavu měly své výhody. K umírajícím pustili kdykoli každého. Přicházely zástupy truchlících příbuzných. Chápala jsem jejich situaci: o čem se dá mluvit s umírajícím? Který navíc svůj stav zná. Jejich zkormoucené obličeje byly až k smíchu.

Radovala jsem se: kdybych je tak mohla ještě všechny vidět! Ze všeho nejvíc na světě se mi chtělo podělit se s nimi o lásku k životu. Copak člověk může nebýt z toho poznání šťastný? Rozveselovala jsem příbuzné i přátele jak jen jsem mohla. Vyprávěla jsem jim anekdoty a historky ze života. Všichni se sláva bohu chichotali a loučení probíhalo v atmosféře radosti a spokojenosti.

Zhruba tak třetí den mě ležení omrzelo a začala jsem pocházet po pokoji a vysedávat u okna. Jednou mě takhle zastihla lékařka a rozzlobila se, že nesmím vstávat.

Upřímně jsem se tomu podivila:

– Změní se tím snad něco?

– Ne, – zrozpačitěla lékařka. – Ale chodit prostě nesmíte.

– Ale proč?

– Vždyť máte výsledky jako nebožtík… Podle nich byste už neměla ani žít a vy tady vstáváte!

Uběhlo maximum, které mi bylo stanoveno – čtyři dny. Ale já jsem neumírala a s chutí jsem jedla šunku a banány. Bylo mi dobře. Zato lékařce ne. Nic nechápala. Výsledky se nijak neměnily, krev jsem měla sotva růžovou, ale já jsem začala chodit do haly na televizi. Lékařky mi bylo líto. Má láska k životu si ale žádala radost lidí kolem.

– Paní doktorko, a jaké výsledky bych tedy měla podle vás mít?

– … aspoň takovéhle. Rychle na jakýsi lístek načmárala nějaká písmena a čísla. Ničemu z toho jsem nerozuměla, ale pozorně jsem si to přečetla.

Lékařka si něco brumlala pod nos a odešla.

V devět ráno vrazila do mého pokoje:

– Jak to děláte?

– Prosím? Co jak dělám?

– Ty výsledky! Jsou přesně takové, jaké jsem vám napsala!

– Jak to mám vědět? Je v tom snad nějaký rozdíl?

Pré mi skončilo. Přestěhovali mě na pětilůžák. Příbuzní se všichni už rozloučili a nechodili za mnou. Ostatní ženské v pokoji ležely a koukaly do zdi, podmračeně a mlčky a aktivně umíraly. Vydržela jsem to tři hodiny. Má láska k životu začala popadat dech. Bylo třeba okamžitě něco udělat. Vytáhla jsem zpod postele meloun, rozkrájela ho a hlasitě jsem sdělila přítomným:

– Meloun potlačuje nevolnost po chemoterapiích.

Pokojem se nesla vůně čerstvého sněhu. Ke stolu se nejistě vydaly moje sousedky.

– To je pravda? Fakt potlačuje nevolnost?

– Jasně, potvrdila jsem s převahou znalce. – V melounech se jeden nevyzná, pomyslela jsem si při tom.

Meloun šťavnatě chrupal.

– Nojo, přešlo to, – potvrdila ta, co ležela u okna a chodila o berlích.

– A mě… mě taky, – radostně potvrdily ostatní.

– Bodejť, – kývala jsem spokojeně v odpověď. – Bodejť ne, už jsem to zažila.

– A znáte tenhle vtip?

Ve dvě v noci do našeho pokoje nahlédla rozzlobená sestra:

– Tak už toho chechtání nechte! Celé patro kvůli vám nespí!

Za tři dny mě lékařka nerozhodně požádala:

– Nemohli bychom vás přesunout do jiného pokoje?

A proč?

– No, víte, u vás se stav všech zlepšil. Ale vedle je to samý těžký případ.

– Ne! – křičely mé spolupacientky. – My ji nepustíme!

A nepustily. Zato do našeho pokoje začali chodit pacienti z těch sousedních. Posedět, popovídat, zasmát se. Věděla jsem, proč. V našem pokoji totiž žila Láska k životu. Obklopila každého zlatavou vlnou a všichni se rázem cítili v klidu a v pohodě. Zvlášť se mi líbila dívka asi šestnáctiletá, s bílým šátkem na hlavě. Tuhé nemocniční plátno šátku trčelo na všechny strany a ona se trochu podobala zajíčkovi. Měla nádor lymfatických uzlin. Nejdřív to vypadalo, že se snad neumí usmívat. Ale za týden jsem viděla, jak kouzelný je její nesmělý úsměv. Když nám řekla, že léky konečně zabraly a doktor mluví o uzdravení, oslavili jsme to. Na stole stály lahve s kefírem. To nás rychle rozparádilo a začali jsme tančit. Hluk přilákal lékaře, který měl službu:

– Teda, sloužím tu třicet let, ale něco podobného jsem ještě neviděl! – prohlásil užasle. Smáli jsme se ještě dlouho šokovanému výrazu jeho obličeje. Bylo nám dobře. Četla jsem knížky, dívala se z okna, povídala si se sousedkami, procházela se po chodbě a všechno, co jsem viděla, jsem tak milovala! Knihu, kompot, pacientku na sousední posteli, auto na dvoře, starý strom.

Píchali mi vitamíny. Něco mi píchat museli. Lékařka se mnou skoro nemluvila, jenom se nějak divně dívala stranou, když mě potkala na chodbě. A za tři týdny mi tiše sdělila:

– Hemoglobin máte dvacet jednotek nad normou zdravého člověka. Už není třeba ho zvyšovat.

Zdálo se, že se na mě pro cosi zlobí. Vypadalo to, že si spletla diagnózu, jenomže to nebylo možné a ona to věděla. Jednou mi řekla:

– Nedokážu přijít na vaši diagnózu. Uzdravujete se, ačkoli vás nikdo neléčí. To prostě není možné.

– No a co to tedy je? -ptala jsem se.

– To pořád nevím, – odpověděla potichu a odešla.

Když mě propouštěli, řekla mi upřímně:

– Je mi opravdu líto, že nás opouštíte. Je tu tolik těžkých případů…

Z našeho pokoje propustili všechny. A celkově se na oddělení v tomto měsíci úmrtnost snížila o třicet procent.

Život šel dál. Jenom můj pohled na něj se změnil. Zdálo se mi, že jsem se na svět začala dívat víc zeshora. Proto se mi změnila měřítka toho, co se děje. A smysl života byl najednou tak prostý a tak dostupný! Je třeba zkrátka se naučit milovat a tvoje možnosti jsou pak naprosto neomezené. Všechna přání se splní, když je dokážeš vyslovit s láskou. Přestaneš lhát a závidět, přestaneš se cítit ukřivděným a přestaneš lidem přát něco špatného. Tak jednoduché a tak složité to je. Je pravda, že Bůh je Láska. Jenom je třeba včas si to uvědomit…

Ludmila Lamonová

„Pane, jací jsou lidé támhle dole v údolí?“
„A jací byli lidé u vás doma, ve vaší vesnici?“ na to děda.
„To víte, nic moc, proto jdu odtamtud. Samí zlomyslní, protivní, na člověka se neusmějí…“
„Tak to vás moc nepotěším,“ odvětil děda. „právě takoví lidé jsou v tom údolí.“

Poutník poděkoval a odešel. Zanedlouho šel kolem další pocestný. I on se zastavil a vyptával:

„Pane, jací lidé jsou v tamté vesnici?“ a ukazoval prstem do údolí.
„A jací lidé byli tam, odkud přicházíte?“
Poutník se začal smát a dal se do řeči:
„Samí veselí, dobrosrdeční, pracovití lidé.“
„Tak přesně takoví jsou i v téhle vesnici,“ odvětil děda.

Když se muž vzdálil, zatahal vnouček dědu za rukáv a zeptal se: „Dědo, a kterému z těch dvou pocestných jsi lhal?“

„Žádnému, chlapče, každý z nich uvidí to, co chce vidět.“

Zdroj: Lea Paulínová, úryvek z knihy Naděje bez hranic

Když se obracíte k Bohu, proste, aby se Vaše děti nikdy nezříkaly lásky, aby nikdy nepotlačovaly tento cit, aby ho nediskreditovaly. Proste, aby mohly zachovat cit lásky k Bohu, když se hroutí jejich život, touhy, osud. Modlete se, aby vždy a ve všem viděli Boží vůli a uměly odpouštět druhým i sobě. Abyste pomohli potomkům, je potřeba se zbavit minimálně 5 forem agrese vůči lásce:

1. Sebemenší nároky vůči rodičům počínaje dětstvím.
2. Vícekrát si projít všechny okamžiky urážek od milovaných blízkých lidí, odpustit jim, obzvláště v období pohlavního dospívání, první lásky, v období zakládání rodiny a příchodu dětí na svět.
3.Nespokojenost se sebou, sklíčenost, touha nežít. U žen tento program v první řadě zasahuje děti a vnuky. Odpustit sobě je často mnohem těžší než odpustit někomu jinému.
4. Veškerá lítost nad minulostí.
5. Jakýkoliv strach a obavy z budoucnosti.

I když si stejná, tak zároveň stejná nejsi.
JSI TOTIŽ JEDINEČNÁ…

I když máš dvě nohy jako kterákoliv jiná Bytost,
nejdou Tvé nohy nikdy stejnou Cestou, jako nohy kohokoliv jiného.

I když máš dvě ruce jako kterákoliv jiná Bytost,
netvoří Tvé ruce nikdy stejné dílo, jako ruce kohokoliv jiného.

I když máš dvě uši jako kterákoliv jiná Bytost,
nejsou Tvé uši svědkem stejných příběhu, jako uši kohokoliv jiného.

I když máš jedny rty jako kterákoliv jiná Bytost,,
nejsou Tvé rty poslem stejných poselství, jako rty kohokoliv jiného.

I když máš mozek jako kterákoli jiná Bytost, není Tvůj mozek zdrojem božské inspirace stejně jako mozek kohokoliv jiného.

I když máš srdce jako kterákoliv jiná Bytost,
není Tvé srdce sídlem Lásky ke stejným lidem, jako srdce kohokoliv jiného.

Ten největší zázrak se stane, když dovolíš moudrému Vesmíru – Životu, aby vedl Tvé kroky tímto Životem.

Ten největší zázrak se stane, když dovolíš moudrému Vesmíru – Životu, aby vedl Tvé ruce v rytmu božského tvoření.

Ten největší zázrak se stane, když otevřeš své srdce a začneš naslouchat Životu samotnému bez bolesti a strachu.

Ten největší zázrak se stane, když si konečně vzpomeneš, ŽE JSI JEDINEČNÁ.

Ten největší zázrak se stane, když UVĚŘÍŠ V DŮLEŽITOST SVÉHO ŽIVOTA, SVÉHO POSLÁNÍ A SVÝCH DARŮ.

Protože ať už tomu věříš, nebo ne, JSI DŮLEŽITÁ. <3

Tak prosím… věř tomu i Ty. To je to nejlepší, co můžeš sobě i světu dát. <3

S Láskou Lenka

Zdroj: FB

Rodiče: 2
Prarodiče: 4
Praprarodiče: 8
16
32
64
128
256
512
1024
2048

Celkem 11 generací, 4094 předků…
Tohle všechno za 300 let před tím, než jsme se narodili!
Zastav se na chvíli a přemýšlej!
Kde se tu vzali?
Kolik zápasů zažily?
Jak moc hladověli?
Kolik zažili válek?
Kolik jich přežilo?
Na druhou stranu, kolik lásky, síly, radosti a povzbuzení měli?
Kolik síly k přežití měl každý z nich v sobě,a proto jsme dnes tady, živí?
Existujeme jen díky všemu, čím si každý z nich prošel.
Tak se pokloňte a uctívejte své předky!
Buďme vděční všem našim předkům, že bez nich by každý z nás neměl štěstí prožít život.

~ Vera Lopez

1. Neobklopujte se lidmi, kteří si jen stěžují, pomlouvají nebo se potřebují podělit o své problémy, tragické historky, strachy a obavy. Nebuďte ničím odpadkovým košem.

2. Plaťte své účty včas. Dluhy jsou obrovská psychická zátěž.

3. Dodržujte sliby. Pokud nedodržujete sliby, pamatujte, že existuje možnost se omluvit, změnit názor, navrhnout alternativní řešení, nebo hned na začátku říci jednoduše „Ne“.

4. Pokud je to jen trochu možné, vyřaďte ze svého života povinnosti, které Vás netěší. Věnujte se tomu, co Vás baví, co Vám přináší radost a co milujete.

5. Dovolte si odpočívat, když cítíte, že potřebujete pauzu. Buďte aktivní, když na to přijde ta správná chvíle.

6. Zbavte se všeho, co je spojené s minulostí – zvláště s tou smutnou a zlou.

7. Nakládejte se svým zdravím s plnou obezřetností. Vaše tělo je stroj a když se porouchá, moc toho nezmůže.

8. Postavte se čelem všem toxickým situacím, ve kterých hrajete jakoukoli roli – počínaje věčným zachraňováním svých kamarádů a blízkých až po respektování (tolerování) negativního chování jiných lidí vůči Vám.

9. Respektujte fakt, že jsou situace, které nezměníte, nebo na ně nemáte vliv.

10. Odpouštějte. Odpouštějte situacím, které Vám přináší bolest.

Zdroj:  FB od Romana Motyčky